Ze studenta povalečem vinou vyšší moci

Člověk ráno vstane a jde na brigádu. Přes rychlý oběd se dostane do školy, ať už na přednášku, nebo seminář. Poté už přichází zábava. V pondělí to bývají domácí zápasy, jiné dny například florbal, nebo trénink v Uničově. Když není na pořadu dne ani jedna ze zmíněných aktivit, dostávají prostor karetní sedánky s přáteli, nebo návštěva jedné z mnoha olomouckých hospůdek. Takový je každodenní život studenta Univerzity Palackého a hráče univerzitního týmu Miry Janoška. Stále mezi lidmi, ať už to jsou zákazníci v práci, spolužáci a učitelé ve škole, nebo spoluhráči a kamarádi.

Ze dne na den ale byla této někdy vyčerpávající, avšak skvělé rutině učiněna přítrž. Viníkem se stal virus Covid-19, který dorazil do České republiky a poslem špatných zpráv se stali plukovník Prymula a nejznámější propagátor červených svetrů Jan Hamáček.

Pouhé tři dny před tiskovou konferencí odehrál tým HC UP jeden ze svých nejlepších zápasů v druhé části sezóny, a ve velmi oslabené sestavě podlehl Akademikům po bojovném výkonu až v prodloužení. Dlouhá cesta z Plzně se už nesla v duchu přípravy na play-off, které mělo začít hned následující týden. Nezačalo však vůbec a vítězem ligy se stali Inženýři z Prahy.

Místo vyvrcholení sezóny přišla karanténa a ze života ve shonu a obklopení lidmi se stalo domácí vězení, které umožňovalo jen vycházky do práce a zpět. V kombinaci se situací, kdy člověk bydlí sám a zároveň strachem o blízké se staly první týdny těžkou zkouškou. I když určitě by od plukovníka mohly přijít i horší rozkazy než ten, aby člověk zůstal doma, střídavě sledoval Netflix a četl knihy na které dřív nebyl čas. Místo kávy pro kamarády se tak doma zalévala horkou vodou rouška, jediným alkoholem v domácnosti se stala dezinfekce a nejsledovanějším seriálem nebyl žádný hit od Netflixu, ale tiskové konference vlády profesionálů.

Dny se staly ojedinělou lekcí vůle. Zacvičit si doma, nebo ne? Udělat seminární práci teď, nebo klasicky poslední večer před termínem odevzdání? Oholit si vousy i když to pod rouškou není vidět, nebo to nechat na jindy? Odpovědi na tyto otázky jsme si snad kladli všichni a jen každý z nás ví, jak se s touto zkouškou vůle popasoval.

Nyní se nám omezení postupně uvolňují a život se postupně vrací k něčemu, co by se dalo nazvat slabým odvarem normálu. Na ten normál, který byl onou rutinou si budeme muset ještě počkat. S tím však souvisí poslední otázka. Kdyby tato krize nepřišla, dokázali bychom někdy zpomalit sami?

 

Miroslav Janošek